Kapucínský klášter v Horšovském Týně stojí na severovýchodním konci města a je veřejnosti nepřístupný. Snahy o založení kapucínského kláštera lze vysledovat již v roce 1646. Ovšem jeho základní kámen byl položen až roku 1650 a celý klášter byl dokončen o dva roky později, vyjma kostela, který byl vysvěcen až roku 1654. Donátorem kláštera se stal majitel panství Maxmilián z Trautmannsdorfu, jehož rod měl v klášterním kostele po několik generací využívané rodinné mauzoleum. Okolo roku 1702 byla v kostele vybudována panská oratoř a nová kazatelna. Koncem 18. století byl klášter rozšířen o kapli nemocných a knihovnu. Další velká přestavba konventu započala roku 1864 a o dvě léta později byla dokončena. Definitivní zánik klášterního života přinesl rok 1950 a klášterní areál byl posléze využíván jako skladiště potravin. V současnosti probíhá jeho rekonstrukce. Klášterní areál je obdélného tvaru, v jehož čele vystupuje jednoduchý jednolodní kostel s dvěma bočními kaplemi a za ním se nacházejí konventní prostory s vnitřním dvorem. Věžovitá stavba lavatoria (umývárny) byla od konventu oddělená a přístupná po dřevěném můstku. M.K.

Cisterciácký klášter v Oseku slouží svému původnímu účelu dodnes. Najdeme ho v Ústeckém kraji na úpatí Krušných hor. Klášter v Oseku byl založen vlastně dvakrát. Jeho prvním zakladatelem byl roku 1191 velmož Milhošť. Ten pozval mnichy z bavorského kláštera Waldsassen a nabídl jim svůj statek Mašťov. Mnichům se ovšem nevedlo tak je roku 1198 vyhnal. Ujal se jich ovšem Slávek z rodu Hrabišiců a usadil je na svém panství v Oseku u kostela sv. Petra a Pavla. V dalších letech Slávkovi potomci, rod Rýzmburků Osek zcela přenechali mnišskému řádu a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Klášter po rozkvětu v první polovině 13.století utrpěl značné újmy v bojích o moc mez Přemyslem Otakarem II. a jeho otcem a i později byl poničen při působení Braniborů v Čechách. Důležité pro život kláštera byla skutečnost, že z něj Jan Lucemburský učinil klášter královský a až do husitských válek se cisterciákům dařilo. Horší časy přišly během husitských bouří, kdy byl klášter několikrát vypálen a mniši museli klášter na čas opustit. Do Oseka se sice nakrátko za vlády Jiřího z Poděbrad vrátili, ale ohromné dluhy vedly k jeho zrušení. Bratři se uchýlili do klášterů na Zbraslavi a Sedlci u Kutné Hory. Snahy o jeho obrodu brzdidla třicetiletá válka, ale roku  1650 bylo schváleno jeho obnovení. Opatem byl zvolen Laurentius Scipio (opatem 1650 – 1691), který opatství přivedl znovu do života. Klášter byl rozšířen a opraven. Za jeho následovníka se ve stavebních pracích pokračovalo a byla provedena přestavba klášterního kostela v barokním slohu, byla postavena nová prelatura, nemocnice a přestavěn kostel sv. Kateřiny. Stavbu vedl architekt O. Broggio a byla vyzdobena freskami V. Reinera a J. Steinfese. Také byl vybudován klášterní park a byla zřízena manufaktura na výrobu punčoch. Během reforem Josefa II. ušel klášter zrušení, ale stal se centrem vědy a umění. Byl zde založen přírodovědný kabinet, numizmatická sbírka, postavena astronomická hodinová observatoř a pěstovala se hudba. Po 2.světové válce byli bratři německé národnosti odsunuti a vzhledem k tomu, že cisterciáckých bratrů zbylo velmi málo, byl roku 1947 předána správa klášteru salesiánům. Po uchvácení moci komunisty čekal na osecký klášter pohnutý osud. Stal se z něj internační tábor pro mnichy. V dalších letech zde byl zřízen charitní domov pro řádové sestry. Po roce 1989 byl osecký klášter navrácen zpět cisterciákům. Dnes je klášter národní kulturní památka a je přístupný veřejnosti. Lze si prohlédnout čtyřkřídlou konventní budovu, která je jednou z nejstarších gotických prostorů v Čechách, křížovou chodbu, kapitulní síň, kde se nachází velmi cenný kamenný čtecí pult, dále rozsáhlé klášterní zahrady a klášterní kostel Panny Marie. Trojlodní baziliku.

Dětské hřiště v ulici Kolátorova v Praze Břevnově.

Židovské osídlení je sice v Písku doloženo již ve 14. století, ale mělo jen jepičí život. Již v roce 1425 byli Židé z města vypovězeni a v následujících staletí se zde usidlovala pouze jednotlivé rodiny. To se změnilo během židovské emancipace v polovině 19. století. Velký příliv židovského obyvatelstva znamenal, že zde na konci 19. století žilo až několik set Židů. Vzrůstající počet židovských obyvatel přinesl potřebu postavení synagogy. Jako místo byla zvolena Soukenická ulice a roku 1872 byla v orientálním slohu s novorománskými prvky synagoga postavena. K bohoslužbám sloužila do druhé světové války, po ní byla jako mnoho jiných využita pro hospodářské účely.  V jejich prostorách našel skladiště Velkoobchod s oděvním zbožím. Pro účely skladu byl hlavní sál rozdělen stropem na dvě patra. V roce 1995 byla synagoga vrácena do vlastnictví Židovské obce v Praze. Proběhla její rekonstrukce a je znovu přístupná veřejnosti.