Historie kláštera spadá až do 11. století, kdy sem přišel zbožný muž Prokop, později prohlášený za jednoho z českých patronů. Ten zde žil jako poustevník a podle pověsti se zde setkal s knížetem Oldřichem, jemuž podal trochu vody, než se však Oldřich stačil napít, voda se změnila ve víno. Z vděčnosti pak kníže Oldřich zde nechal založit klášter a z Prokopa učinil opata. Nastalo složité období kdy na území Čech v církevních záležitostech soupeřili zastánci latinské a slovanské liturgie. Zmatek v Sázavském klášteře vyvrcholil vyhnáním zdejších mnichů. Za Vratislava II. se vyhnaní řeholníci vrátili zpět. V roce 1095 se dočkal právě dokončený konventní chrám za účasti pražského biskupa Kosmy vysvěcení. V roce 1315 položil tehdejší opat Matyáš základní kámen k nové budově v nejsevernější části areálu. Husitské války se Sázavského kláštera velmi dotkly. V roce 1421 byly zdejší řeholníci vyhnáni a klášter přestal být církevním majetkem. Dostal se do majetku pánů z Kunštátu od nich je pak získal rod Slavatů z Chlumu. V roce 1547 se stává majetkem královské správy za účast Diviše Slavaty v odboji proti Ferdinandovi I. V roce 1551 poškodil klášter požár a začaly krušné časy. Dokonce byl  klášter rozebírán na stavební materiál. Od roku 1558 vlastnili zdejší statky Valdštejnové, samotný areál kláštera se stal majetkem rodu Švihovských z Risenberka. V roce 1611 získal Sázavu od císaře Rudolfa II. Adam z Valdštejna. V roce 1663 vykupuje Augustin Seifert, opat v Broumově klášter od Valdštejnů a započíná se stavebními pracemi. Proběhly rozsáhlé rekonstrukce a řeholníci tak opět získali prostor pro bydlení a konání obřadů. V roce 1746 postihl klášter rozsáhlý požár. Po něm probíhají stavební úpravy, při kterých získává klášter barokní prvky. V roce 1785 zanikl v rámci rušení klášterů na celém našem území i zdejší konvent a budovy i statky přešly do správy Náboženského fondu. V roce 1809 získává zdejší objekt do svého vlastnictví Vilém Tiegl a v jeho majetku zůstal až do roku 1869. V roce 1951 převzal klášter stát a roku 1962 byl vyhlášen kulturní památkou.Do klášterního komplexu vstupujeme jižní bránou jejíž podoba je z 50. let 20. století. Kdysi zde stávala gotická budova. Po pravé straně se nachází zámek na místě bývalé klauzury (obydlí mnichů). Klauzura byla v 19. století výrazně přestavěna na dnešní zámek. Stavba svými čtyřmi křídly uzavírá tzv. rajský dvůr se středověkou studnou. V budově zámku se nachází barokní refektář, gotická místnost mnichů a kapitulní síň z doby kolem roku 1340, jejíž klenbu podpírá sloup se zvířecími postavami. Stěny kapitulní síně zdobí mariánské fresky nazvané Zvěstování, Zasnoubení, Narození, Klanění, Panna Marie v naději, Madona, Panna Marie Ochranitelka, Infantia Christi a známá Sázavská Madona. Na zámek navazuje kostel Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa. Realizovaný v letech 1663-87. Hlavní oltář zdobí sochy sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Jana Křtitele. V oltářní části chóru se nachází rokokový relikviářový oltář se skleněnou rakvičkou z roku 1669, která slouží jako schránka pro prokopské relikvie: kalich, dřevěnou lžíci a část Prokopovy ramenní kosti. V severní části chóru se nachází oltář sv. Prokopa z roku 1756. Vyobrazení Prokopa je ale výrazně starší. O této malbě se říkalo, že na ni Prokop zavírá oči a dokonce mění výraz tváře. Tyto zázraky prý vidělo mnoho svědků a v roce 1711 se celou věcí zabývala i zvláštní komise, jež zázračné jevy potvrdila. V samém středu chóru se nachází vstup do kostelní krypty. Její vznik se datuje do 13. století. Je tak nejstarší částí celé stavby. Mezi kostelem a zámkem se nachází gotická kaple Panny Marie. Místnost překlenují dvě pole křížové klenby. Hruškovitá žebra navazují na kružbové konzoly, z nichž některé mají tvar lidské tváře. Před průčelím kostela při pravé straně se nachází nedostavěný konventní chrám, budovaný od konce 13. století do začátku 15. století. Původně tu měla vyrůst pozdně románská bazilika, později byly plány změněny na gotické síňové trojlodí. Dnes zde stojí jen torzo jižní lodi a jedna ze dvou zamýšlených věží. Vlevo pak můžeme vstupit do severní zahrady. V těchto místech původně přebývali lidé, kteří obstarávali všední potřeby kláštera. Dnes zde najdeme základy kostela sv. Kříže vysvěceného v roce 1070. Dále pak zbytky zemnice, paláce přeměného v husitských dobách na hospodářskou budovu a psudogotický altán.

Národní park České Švýcarsko je nejmladším ze čtyř národních parků České republiky. Leží v okrese Děčín, v Ústeckém kraji, mezi obcemi Hřensko a Chřibská, při státní hranici se Německem. V Německu se rozkládá jeho pokračování v podobě Saského Švýcarska.Malebná krajina, kterou vytváří skalní města, bizarní skalní útvary, převisy, vyhlídky, skalní brány, hradní zříceniny, soutěsky, skalní mosty a hluboké lesy, je velmi vyhledávanou turistickou oblastí jíž od 19.století. Kdy také dostala své jméno. O tento romantický název se zasloužili hlavně švýcarští malíři Adrian Zingg a Anton Graff, kteří působili na Akademii v Drážďanech a malovali krajinu podél Labe, která jim připomínala jejich domovinu. Ovšem příběh tohoto území začal už před mnoha milióny lety, kdy se v této oblasti rozprostíralo mělké moře. Právě z jeho písečného dna se po ústupu moře zrodil tento podivuhodný svět pískovce. V Českém Švýcarsku se nikdy nerozkládalo větší panství, územím jen procházely odedávna obchodní stezky, k jejichž ochraně bylo vybudováno množství skalních hrádků. Ty v některých obdobích sloužily též jako sídla lupičů. v 19.století pak kraj objevili romantičtí umělci a stal se oblíbeným výletním místem.Národní park lemuje celkem devět obcí, jejichž početné stavební památky vytvářejí s členitou krajinou harmonický celek. Jsou zde k vidění ukázky lidové architektury tvořené především roubenými chalupami a hrázděnými štíty nebo patry. Návštěvníci naleznou ubytování a možnosti rekreace s občerstvením v obcích Doubice, Hřensko, Chřibská, Janov, Jetřichovice, Krásná Lípa, Růžová, Srbská Kamenice a Staré Křečany. Turisticky nejatraktivnější obcí je Hřensko, otevírající přístup na světově proslulou Pravčickou bránu a do Tiché a Divoké soutěsky. Pravčická brána je přírodní skalní most, který má rozpětí 30 metrů, šířku 8 metrů a klene se ve výšce 16 metrů nad zemí. je největším svého druhu ve Střední Evropě. Krásnou přírodní scenérii kaňonu řeky Kamenice je možno obdivovat plavbách na pramicích Divokou a Tichou soutěskou. Plavení turistů zde má velmi dlouhou tradici. Provoz na 500 metrů dlouhé Tiché soutěsce byl zahájen v roce 1890. O 8 let později, v roce 1898, byla zprovozněna i Divoká soutěska. Ta měří jen 250 metrů a ve srovnání s Tichou soutěskou působí klidnějším dojmem. Řeka Kamenice je průzračně čistá a pohledy z pramic nabízejí pohledy na čarokrásné skalní útvary. Z dalších zajímavostí Českého Švýcarska určitě stojí za zmínku i Jetřichovické skály s jedinečnými vyhlídkami nazvanými Mariina skála, Rudolfův kámen a Vilemínina stěna. Zřícenina hradu Šaunštejna u Krásné Lípy nebo nedaleko ležící Malá Pravčická brána. Nádherné scenérie ovšem nabízí cela plocha Českého Švýcarska, která je protkána množstvím značených turistických cest, které vedou krásnými lesy a spojují další jedinečné přírodní útvary, skalní hrady, rozhledny a historicky cenná místa. Mezi velmi oblíbené trasy, kterou si navíc v zimě můžeme zpestřit návštěvou kouzelné ledové Jeskyně víl, patří velmi příjemná cesta Kyjovským údolím podél meandrující Křinice až do dnes již zaniklé osady Zadní Doubice, kde je možno překročit státní hranici se SRN a napojit se na propracovanou síť turistických cest i cyklostezek v NP Saské Švýcarsko.Na své si zde přijdou všichni milovníci aktivní dovolené i romantické duše. O všechny je výborně postaráno v četných penzionech, restauracích a spojení mezi jednotlivými středisky zajišťují turistické autobusy.

Blagojev Dimitr 1856 – 1924 Bulharský politik. Deska s portrétem. Deska travertin. Portrét bronz. Umístěna v roce 1956 v ulici Karoliny Světlé na domě č. 18. Autorka: T.Konstantinová.

Území bylo chráněným přírodním výtvorem vyhlášeno v roce 1982. Má rozlohu 34,07 ha a rozkládá se na území katastru Vinoře. Vyskytují se zde výchozy křídových pískovců. Porost tvoří převážně duby a mokřadní olšiny. Z vegetace zde dále nalezneme kosatec žlutý, dymnivky, lilii zlatohlavou, vstavače a další. Na území chráněné oblasti jsou také rybníky. Proto je místo hnízdištěm řady vodních ptáků.Zámecký park navazuje na jižní stranu vinořského zámku a přilehlého hospodářského dvora. Autorem původní barokní zahrady a přilehlé štěpnice, stejně jako zámku, dvora a vinořského kostela, byl kolem roku 1720 arch. F.M.Kaňka. K zahradě byla volně připojena jižním směrem se táhnoucí obora. Po polovině 18. století, kdy Černínové získali i sousední ves Satalice, dali v blízkém lese zřídit bažantnici spojenou s oborou a zámkem alejemi. V 19. století byla barokní zámecká zahrada i s přilehlou částí obory v údolí vinořského potoka proměněna na přírodně krajinářský park. Dnes je část tohoto parku, navazující na zahradní průčelí zámku, oplocena a je součástí zámeckého areálu, která slouží ministerstvu vnitra. Další úsek parku při potoce je neudržovaný a má charakter lesa a je volně přístupný. Od obory,v jejímž středu leží zatravněná plocha bývalého slovanského hradiště s valy a příkopy, jej dělí přirozená hradba pískovcových skalek.