Okresní město Tábor je s 37 tis. obyvateli druhým největším městem Jihočeského kraje. Město ležící na řece Lužnici je důležitým kulturním, administrativním, dopravním, obchodním a turistickým centrem oblasti. Tábor, jehož centrum je památkovou rezervací, má bohatou historii, je neodmyslitelně spojen s husitským hnutím, jehož tradice přiláká do města ročně množství turistů.Založení města je spojeno s rokem 1420, husitstvím a Janem Žižkou. Místo bylo ovšem osídleno mnohem dříve. Je velmi pravděpodobné, že zdejší výhodnou polohu na ostrohu nad řekou využili již ve 2.stol před Kristem Keltové ke stavbě oppida. Jisté je, že už roku 1270 zde v rámci kolonizace jižních Čech nechal Přemysl Otakar II. vystavět město a hrad nazvané hradiště nad Lužnicí. To však bylo záhy zničeno. Ve 14. století byl tedy v těchto místech znovu postaven hrad, později nazvaný Kotnov. Strategické polohy, vysoké skály chráněné z jedné strany řekou Lužnicí a z druhé Tismenickým potokem, využili tedy roku 1420 radikální husité a poté co opustili Sezimovo Ústí založili zde město, které nazvali biblickým jménem Tábor, podle hory u města Nazaret v dnešním Izraeli. Zakladatelé zde chtěli naplnit své ideály a sny o spravedlivé společnosti. řídící se jen zákonem Božím. Všichni si měli být rovni, majetek měl být společný. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Měli žít prostým životem bez přepychu. Tato idea vydržela jen půl roku, Tábor se stal vojenským městem a mocenským centrem husitského hnutí. Do čela se postavil husitský hejtman Jan Žižka. Táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery, jejichž zařízení ničilo. Představovalo v rámci tehdejšího českého státu samostatnou politickou jednotku, s vlastní ekonomikou a ozbrojenou silou. V průběhu husitských válek rostlo a udržovalo si svou svobodu. Českého krále Zikmunda neuznávalo. Po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan roku 1434 došlo ke smíru Táborských s císařem Zikmundem a roku 1437 byl Tábor povýšen na královské město.Ale teprve roku 1452 Tábor kapituloval před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a hrdí obyvatelé uznali českého krále za svého pána. Klidnější léta na sklonku 15. století umožnila nebývalý rozvoj města. Byla postavena honosná radnice, rekonstruován kostel Proměnění Páně a další stavby. Vznikl rybník Jordánu, první údolní nádrž ve střední Evropě. Tím si město zajistilo dostatek pitné vody a mohlo se nadále rozrůstat. Po dvou požárech v 16. století, kdy shořela většina měšťanských domů, se stal Tábor kamenným renesančním městem a domy byly vyzdobeny sgrafity. Ve stejném období byl vystavěn systém podzemních chodeb pod domy na Starém městě, který je dnes přístupný veřejnosti. Horší období nastalo pro Tábor po nástupu Habsburků na český trůn. Město si vzpomenulo na svou někdejší hrdost a vzdor jak v roce 1547 tak i v roce 1618 patřilo do stavovského tábora. Porážkou stavů přišlo o mnohé výsady a privilegia, drancování během Třicetileté války na dlouhou dobu přineslo stagnaci v jeho rozvoji. Oživením byl v polovině 17. století příchod mnišského řádu augustiniánů, pro něž byl postaven nový klášter a také výstavba významného poutního místa v blízké osadě Klokoty na počátku 18. století Byla postaveno ve stylu vrcholícího baroka projektoval ji patrně Jan Santini-Aichl.Nový rozvoj Tábora nastal až v 19. století s příchodem průmyslu, železnice a národního obrození. Ve městě vzniklo reálné gymnázium, kde se, jako první v Čechách, vyučovalo pouze česky a také vyšší hospodářská škola. Tím byla obnovena tradice vyspělého táborského školství. Rok 1878 přinesl vznik městského muzea, informujícího o husitské době a byl tak podnícen zájem o tuto historickou epochu. Zájem neustal ani po vzniku samostatného československého státu. Tábor se nadále rozrůstal, rozšiřovala se zástavba města a rostl jeho význam. Prosperitě pomohla i jeho poloha na důležitých dopravních komunikacích. Centrum Tábora je městskou památkovou rezervací. Láká především svou atmosférou středověku, kdy při procházkách dýchá na návštěvníky jeho bohatá historie. Prohlídka by měla začít na krásném Žižkově náměstí, kde se na ve vzhledu měšťanských domů mísí pozdní gotika s renesancí, barokem i rokokem. Pod nimi je díky propojeným sklepům labyrint podzemních chodeb ze 16.století, který je zpřístupněn. Nemělo by být opomenuto Husitské muzeum, jehož expozice jsou umístěny v prostorách pozdně gotické radnice. Procházku křivolakými uličkami Starého města mohou návštěvníci zakončit výstupem na jedinou zachovalou věž původního hradu Kotnov, ze které se nabízí výhled nejen na historické jádro města, ale i na nedaleký barokní chrám v Klokotech. Dále je k vidění děkanský kostel Proměnění Páně, budova Divadla Oskara Nedbala a renesanční vodárenská věž. Mezi přírodní zajímavosti patří lesní komplex Pintovka s naučnou stezkou, vodní nádrž Jordán, a místem pro odpočinek po prohlídce města je botanická zahrada.Tábor uspokojí každého. Milovníka historie i aktivní dovolené protože městem prochází také mezinárodní cyklotrasa Greenways Praha – Vídeň a řada regionálních cyklotras a pěších tras. Po celých rok se ve městě koná řada kulturní akcích, ať už jsou to Husitské dny nebo Reprezentační slavnosti piva a minerálních vod, spojené se soutěží o Zlatou pivní pečeť a Zlatý český pramen.

Terezín je malé pevnostní město nacházejí se v okresu Litoměřice. Město leží na řece Ohři nedaleko od soutoku s Labem poblíž Litoměřic v Ústeckém kraji. Město leží na obou stranách řeky, které je rozděluje na Malou a Velkou pevnost Terezín. Dějiny Terezína začínají na konci 18. století, kdy zde byla vybudována pevnost, pojmenovaná na počest císařovny Marie Terezie, jejímž úkolem bylo bránit Čechy před nepřátelskými armádami přicházejícími ze severu. Moderní svět poznal Terezín jako tragický symbol nacistické perzekuce. Památník Terezín je jedinečnou institucí svého druhu v České republice.Pevnost byla založena roku 1780 císařem Josefem II. Terezínská pevnost, pojmenovaná po Josefově matce, císařovně Marii Terezii, byla postavena zejména jako obrana proti pruské rozpínavosti. Právě tímto směrem vedlo militantní Prusko své vpády do českých zemích ve dvou předešlých vzájemných válečných střetech, ve válce o dědictví Bavorské a v Prusko-rakouské válce. Jedná se ve světovém měřítku o špičkový pevnostní systém, a to z toho důvodu, že byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu a Malé pevnosti na pravém břehu. Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku. Zdi jednotlivých budov a hradby jsou velmi silné a mohutné.Paradoxem dějin je, že své obranné vojenské poslání však nikdy nesplnila. Důvodem byla v evropské mezinárodní politice. Pruská rozpínavost, proti které byl Terezín vybudován, byla koncem 18. století zatlačena do pozadí francouzskou revolucí a z nepřátel, tedy Rakouska a Pruska, se stali spojenci. Zlepšením zbraní a komunikačních sítí se pevnosti staly pouhými ostrůvky v záplavě pochodujících vojsk, čímž ztratily svůj strategický význam, a tak byl v roce 1888 zrušen pevnostní statut Terezína. Ne ovšem pevnost samotná, ta se své dějinné úlohy měla ještě dočkat. Sluší se dodat, bohužel. Ke své zrůdné historické roli byla pevnost předurčena již svými stavebními parametry. Kasematy, komůrky, chodby, neproniknutelné stěny. To vše ji odsoudilo k tomu, aby se již za Rakouska stala Malá pevnost jedním z nejtěžších žalářů pro politické vězně. Svou životní cestu zde například ukončili tři sarajevští atentátníci na následníka trůnu Ferdinanda d’Este, v čele s Gavrilem Principem. V době okupace Československa nacisty se z Malé pevnosti stala největší mučírna na území Protektorátu Čechy a Morava. Dne 10. června 1940 převzalo terezínskou Malou pevnost pražské Gestapo, aby v ní zřídilo věznici a koncentrační tábor.O rok později využili nacisté ke svým plánům i hlavní pevnost. 24. listopadu 1941 se zde začalo budovat židovského ghetto. Do poloviny roku 1942 se muselo původní obyvatelstvo vystěhovat. Celé město se tak stalo obrovským koncentračním táborem, který však byl pouze přestupní stanicí. Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého městečka Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Velké pevnosti. Od roku 1943 pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo z různých částí Evropy přímo do likvidačních táborů na území Polska. Následná bilance je těžko představitelná. Malou pevností prošlo v době nacistické okupace na 32 000 lidí, z nichž bylo umučeno asi 2 600 osob. Ghettem prošlo během pěti let na 160 000 lidí, z nichž téměř 35 000 zemřelo hladem, zimou, následkem epidemií, mučení, nebo bylo popraveno. Z těch, kteří byli deportováni do dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů, se vrátila jen nepatrná část. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také Národní kulturní památkou.Pro návštěvníky je připravena řada stálých expozic a prohlédnout si je možné také všechny objekty. navštívit tak mohou Malou pevnost, Muzeum ghetta, krematorium na Židovském hřbitově, Židovský hřbitov a bývalá magdeburská kasárna.

Hronov je malé městečko v severovýchodních Čechách, patřící do okresu Náchod a Královehradeckého kraje. Leží v malebné krajině na řece Metuji při hranici s Polskem a žije v něm přibližně 6800 obyvatel. Hronov je znám zejména díky svému slavnému rodákovi Aloisi Jiráskovi. První písemná zmínka o Hronovu je z roku 1359, ale je však přibližně o jedno století starší. Jeho počátky souvisejí s kolonizačním úsilím pana Hrona z Náchoda z rodu Načeraticů, který zde pravděpodobně ve druhé polovině 13.století založil vodní tvrz. V roce 1415 je Hronov uváděn již jako městečko, které až do roku 1848 bylo součástí náchodského panství, podobně jako okolní vsi. Hronov nesehrál v historii nijak důležitou úlohu a v rámci náchodského panství byla pozornost věnována jiným městům. Za husitských válek byl na straně kalicha, za třicetileté ho čekal podobný osud jako jemu podobné města. Byl drancován a vypálen. Většina obyvatel městečka a okolních obcí se živila zemědělstvím, doplňkovým zdrojem obživy bylo domácké tkalcovství. Vybudováním železnice z Chocně do Broumova roku 1875 nastává na Hronovsku v 80. letech 19. století mohutný rozvoj textilního průmyslu, ve městě vzniká přádelna bavlny a několik mechanických tkalcoven. Kromě textilu se ve městě rozvíjí také strojírenská výroba. Když se řekne Hronov většinou se lidem vybaví Alois Jirásek a s jeho osobou spojený Jiráskův Hronov, každoroční festival amatérského divadla, pořádaný vždy v srpnu na počest zdejšího slavného rodáka. Z Hronovem je spojena i postava vlasteneckého kněze Josefa Regnera, který zde v letech 1831 – 45 působil a který se stal předlohou pro postavu Havlovického v Jiráskově kronice U nás. Jiráskův odkaz je prostoupen i některými stavebními památkami Hronova. Dominantou hronovského náměstí je Jiráskovo divadlo. Bylo postaveno podle projektu Ing. arch. Jindřicha Freiwalda Od roku 1931 se v něm každoročně koná právě festival Jiráskův Hronov. V přístavbě divadla se nachází od roku 1999 nový víceúčelový sál Josefa Čapka, který je dalším slavným rodákem Hronova. Ve druhém patře divadelní budovy je Jiráskovo muzeum zaměřené k historii a národopisu Hronovska a k osobě a dílu Aloise Jiráska. Mariánské barokní sousoší uprostřed náměstí pochází z roku 1725. Za mostkem přes Metuji leží v místech bývalé středověké vodní tvrze svobodný dvůr, vzácná kulturní památka lidové architektury. Rodný domek spisovatele Aloise Jiráska pochází z konce 18. století a náleží taktéž k památkám lidové architektury. Vedle rodného domku stojí Jiráskova bronzová socha. V blízkém parku vyvěrají minerální prameny Hronovka a Regnerka s alkalicko - železnatou vodou.Na návrší leží pozdněrenesanční zvonice roku 1610 a vedle ní kostel Všech svatých. Původně gotický kostelík byl barokně přestavěn v roce 1736. Hrob Aloise Jiráska se nachází na vedlejším novém hřbitově. Při hlavní silnici k Náchodu stávala kdysi rodná chaloupka spisovatele Josefa Čapka.

Hrad Špilberk, dominanta Brna a oblíbené místo pro vycházky jeho obyvatel. Je tomu tak už více než sedm set let. V průběhu těchto staletí sehrál Špilberk různé dějinné úlohy a role. Původně sloužil jako sídelní hrad moravských markrabat, v 17. století se změnil na barokní pevnost, jež se stala nejtěžším žalářem rakouské monarchie, později zde byly vojenské kasárny a dnes má v jeho prostorách sídlo Muzeum města Brna. Nuže, ponořme se do historie a vydejme se na cestu časem. Na cestu, která nás provede, mnohdy děsivou, historií Špilberku. Sídelní hrad Jeho dějiny počínají v druhé třetině 13. století a u jeho zrodu stojí tehdejší moravský markrabě Přemysl, budoucí král Přemysl Otakar II. Za místo vybral vrchol příkrého kopce, ležícího kousek od historického centra. Ambiciózní mladík koncipoval stavbu od začátku velkoryse. Špilberk se měl stát pevnou oporu panovnické moci a důstojným sídlem vládců Moravy. Po prohrané bitvě na Moravském poli v roce 1278 se Špilberku zmocnily rakouské jednotky. Do přemyslovských rukou se Špilberk navrátil až roku 1282 přičiněním Václava II. Po nástupu Lucemburků byl Špilberk využíván jen příležitostně. Král Jan byl nepřetržitě na svých zahraničních dobrodružstvích, a tak skutečným sídelním hradem se Špilberk stal v polovině 14. století. Bylo to období, které lze historicky nazvat autonomní vládou moravských Lucemburků, tedy bratra Karla IV. Jana Jindřicha (1350-1375) a jeho syna Jošta (1375-1411). To bylo období, které Špilberku přineslo největší pozornost a význam. Jak to tak bývá období slávy bylo jen krátké a pomíjivé. Za posledního Lucemburka, uherského, římského a později i českého krále Zikmunda ztrácí Špilberk natrvalo svou rezidenční funkci a do popředí se dostává jeho význam vojenský. Pevnost Špilberk Pevnost svých hradeb osvědčil Špilberk už za husitských válek a teď dostal další příležitost. Blížilo se střetnutí o českou korunu, mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Na Špilberku se usídlil ve funkci zemského hejtmana Jiřího, syn Viktorin z Poděbrad. Špilberk se měl stát jedním z opěrných obranných bodů. Ovšem v roce 1469 se Matyáši Korvínovi podařilo Špilberk získat a učinit z něj důležitý strategický bod. Po smrti uherského krále Matyáše jej vlastnil Vladislav Jagelonský a začíná klesat jeho význam, doprovázený častým střídáním majitelů a všestranným úpadkem a chátráním. Aby Špilberk zachránily, koupily jej moravské stavy a prodaly jej městu Brnu. Ve vlastnictví města zůstal Špilberk pouhých šedesát let – po bělohorské porážce stavovského povstání v roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. městu zkonfiskován a vrátil se tak zpět do zeměpanského majetku. Zlom do osudu Špilberku přinesla třicetiletá válka. Zpočátku to tak ovšem vůbec nevypadalo. Hrad nadále chátral a posádka na něm působící byla početně slabá. Vše se však změnilo s přítomností Švédů na Moravě, kteří bezprostředně ohrožovali Brno v letech 1643-1645. Opevnění hradu i města se rychle opravovalo a zdokonalovalo. Když pak v roce 1645 Brno se Špilberkem pod velením plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou švédskou přesilou, prokázal se znovu strategický význam tohoto hradu. Císař Ferninad III. z vděčnosti, že Brno uchránilo ohroženou Vídeň, dává městu mnohá privilegia. Špilberk je postupně přebudován na nejmohutnější a také nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě. Tato brněnská citadela se stává součástí pevnostní soustavy, která v roce 1742 odolává i vojenské genialitě pruského krále Fridricha II. Žalář národů Ovšem pevné zdi Špilberku nebrání pouze v přístupu nepřátel, ale plní i funkci opačnou - vězení. Už krátce po porážce stavovského povstání v roce 1620 byli na Špilberku několik let vězněni přední moravští účastníci. Od poslední čtvrtiny 17. do počátku 80. let 18. století zde bylo vězněno kromě desítek „obyčejných“ trestanců, odsouzených k pevnostním pracem, také několik vysoce postavených vojenských osobností, např. přední rakouští vojevůdci generálové Bonneval a Wallis, či proslulý plukovník pandurů Franz Trenek. Pevnostní charakter začal Špilberk ztrácet po napoleonských válkách. O tuto změnu se přičinila především francouzská armáda císaře Napoleona, která při svém odchodu z okupovaného Brna na podzim roku 1809 zničila některé důležité části špilberského opevnění. Poté zde zůstala už jen věznice. Byli tu vězněni jak zločinci, tak i političtí provinilci, uherští jakobíni, italští karbonáři, polští revolucionáři, příslušníci utopistických socialistů. Proto dostal Špilberk přízvisko „Žalář národů“. V roce 1855 císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a po odchodu posledních vězňů o tři roky později se její prostory přeměnily na vojenská kasárna, kterými pak zůstaly dalších sto let. V místo nesvobody se Špilberk změnil ještě dvakrát. Po 1. světové válce se hrad stal internačním táborem pro zběhy a účastníky dělnických stávek. Za okupace zde nacisté zřídili sběrný koncentrační tábor. Roku 1959 opouští Špilberk československá armáda a definitivně tak končí jeho vojenská éra. Následujícího roku se Špilberk stává sídlem Muzea města Brna. Stavební vývoj - od gotického hradu po barokní pevnost S tím jak se měnila dějinná role Špilberku souvisí i jeho stavební úpravy. Z původního gotického hradu se dochovala jen základní dispozice ve východním křídle. Barokní pevnostní přestavbu připomíná fortifikační systém – hradby s bastiony, zděné příkopy s vestavěnými kasematy, úpravy na protiletadlový kryt německé armády 1945 a také přízemní kasárenské a další objekty. Součástí pevnostního systému byly i studna v západní části nádvoří, prohloubená v letech 1714 -1717 z původních 40 metrů na 114 metrů, a přilehlá cisterna. Většina dnešních budov – jižní, západní a severní křídlo i střední trakt, rozdělující dřívější velké nádvoří na dvě části – vznikla až rozsáhlou přestavbou pevnosti na věznici ve třicátých letech 19. století. Dnes muzeum a čilý kulturní život Dnes Špilberk nabízí stálé i příležitostné muzejní expozice včetně kasemat. V letní sezóně ožívají hradní nádvoří a další prostory různými kulturními vystoupeními, koncerty a divadelními představeními. Z vyhlídkového ochozu se nabízí ojedinělý pohled na město Brno a jeho okolí. Tipy na výlet V Brně a jeho okolí je k vidění celá řada zajímavostí a památek, jako například Technické muzeum, Mendelianum, Uměleckoprůmyslové muzeum, Dům pánů z Kunštátu, Biskupský dvůr, Dětské muzeum, Památník Leoše Janáčka a mnohé další z Moravského zemského muzea. V okolí najdete zámek Šlapanice, zámek Křtiny nebo Alexandrovu rozhlednu. Z památek moderního umění nezapomeňte navštívit vilu Tugendhat, která se zapsala také na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Z ubytování v Brně si jistě vyberete.