Židovský hřbitov se nachází východně od obce (asi něco přes kilometr) na severním svahu malé rokle Třebčického potoka. Založení hřbitova zřejmě spadá do 15. století, ale doloženo je až v první polovině 18. století. Během druhé světové války byl devastován, a ani po ní se nedočkal lepšího osudu. Poměrně členitý a ve svahu založený hřbitov o velikosti 2.195 m2 je dnes silně zarostlý travou, křovinami a menšími stromy. V tomto prostoru najdeme zhruba stovku náhrobků různě roztroušených z období od 18. století až do počátku 20. století. Ty lépe viditelné a zřejmě spíše starší se nacházejí v horní části hřbitova. Plochu ohrazuje kamenná zeď místy narušená. Přístup na hřbitov je volný. Vzhledem k tomu, že k němu nevede téměř žádná pořádná cesta, je přístup nejlepší v podzimní době po sklizni a za suchého období. Jako nejlepší přístup je odbočit kousek za obcí vpravo po polní cestě, pak zhruba kilometr rovně a následně se dát vpravo přes pole k zarostlému hájku.

Barokní zámek stojí na severním okraji malé obce Osov na Berounsku. Zámek je poměrně rozsáhlá trojkřídlá budova s polopatrem, k hlavnímu průčelí je přistavěný novodobý balkón. Na zahradním průčelí je hezký vstupní portál, k zámku vedou staré malebné aleje. Zámek dnes patří soukromým majitelům a není bohužel veřejnosti přístupný. Historie zámku           První písemná zmínka o vsi Osov pochází z roku 1379. Později zde stála tvrz, připomínaná v roku 1504. V držení panství se vystřídala celá řada majitelů, než koupil Osov v roce 1677 Ferdinand Maxmilián z Kounic. Za Kouniců se poměrně malý statek změnil v rozsáhlejší panství, k němuž náleželo 12 vesnic. Noví majitelé nechali původní starou tvrz zbořit a na jejím místě postavil Jan Adolf hrabě z Kounic v letech 1728 – 1737 barokní zámek obklopen rozsáhlým francouzským barokním parkem. Kounicové drželi Osov do roku 1804, později se majitelé panství střídali až jej roku 1840 získali orličtí Schwarzenbergové. Za nich byl na místě francouzské zahrady založen anglický park. Po první pozemkové reformě se stal osovský zámek v roce 1927 součástí zbytkového statku. Poté získala zámek rodina Palivců, kterým byl znárodněn v roce 1948 a sloužil jako domov důchodců. Po roce 1990 byl Osov vrácen v restituci potomkům původních majitelů a dnes slouží jako rekreační sídlo anglického stylu s možností ubytování, různých sportovních aktivit i dobrého jídla. V okolí můžete vystoupit na rozhlednu Studený vrch u Hostomic. Z ní uvidíte i krásné dobříšské lesy. Ubytovat se můžete například na Dobříši. Zde stojí za návštěvu zámek Dobříš.

Přehořovský židovský hřbitov se nachází asi 1,5 km jihovýchodně od obce na okraji lesa. Z přehořova je potřeba se vydat po značené turistické cestě. Po chvilku cesta opustí silnici, na okraji lesa je pak nutno odbočit z cesty vlevo a držet se okraje lesa. Po asi cca 500 m se dojde ke hřbitovu. Dnes již malý a téměř v lese nenápadný hřbitov byl založen někdy před rokem 1723. Hřbitov je poměrně zaplněný, většina náhrobků je stojících, část z nich poničená. Na zhruba 863 m2 se jich nachází cca stovka. Nejstarší z poloviny 19. století. Z ohradní zdi i márnice se dochovaly jen malé zbytky.

Ves se uvádí na zakládací listině břenovského kláštera, které je sice falzum, ale je faktem že ves Veleslavín již v 10. století existovala. Břevnovský klášter měl Veleslavín v držení až do husitských bouří. Nějaký čas vlastnilo ves Staré Město, ale brzo byla rozdělena na dvě části. Jednu větší část dostalo nejvyšší purkrabství, druhá měnší se pak vrátila do majetku břevnovského kláštera. V purkrabské části byly některé dvory v soukromém vlastnictví. Mezi majiteli byl také pražský měšťan Štěpán Adam jehož syn významný knihtiskař, vydavatel, překladatel a autor četných prací Daniel Adam se psal s přídomkem z Veleslavína. Veleslavín velmi poškodila třicetiletá válka, na jejímž konci byl Veleslavín téměř zpustlý. V roce 1849 se stal Veleslavín samostatnou obcí a roku 1922 byl připojen k Velké Praze. Veleslavín byl především zemědělskou obcí a ani průmyslový rozvoj tuto oblast příliš nepoznamenal a tak jediný průmysl dlouho představovala pouze cihelna. V letech 1958-1965 se uskutečnila výstavba sídliště Petřiny. V roce 1961 byl uveden do provozu objekt veleslavínské teplárny. Jelikož se zde spalovalo nekvalitní uhlí, představovala teplárna dlouhou dobu velkou zátěž pro životní prostředí Prahy 6. V roce 1994 byla do provozu uvedena nová výtopna na zemní plyn. Stará teplárna byla postupně likvidována. Nejvýznamnější památkou Veleslavína je zámeček, dnes pozůstatek dříve rozsáhlejšího barokního areálu.V současnosti je Veleslavín rušnou částí. Protíná ho Evropská ulice a železnice. Nádraží Praha – Veleslavím leží mezi stanicemi Praha – Ruzyně a Praha – Dejvice.