Dnes nedokončená dálnice měla spojit tehdy nová největší německá města Vratislav a Vídeň. O jejím vybudování uvažoval Hitler již v době, kdy ještě nebylo Československo obsazeno. Jako dobrý terén se jevila protáhlá sníženina Boskovické brázdy. Dálnice měla i strategický význam, procházela kolem zbrojního centra v Brně a měla být zároveň případným předmostím pro případnou expanzi na východ. Proto si vybudování této stavby Hitler vynutil již jako součást Mnichovské dohody v roce 1938. Plán počítal s tím, že se Československo vzdá území pro vybudování této stavby ve prospěch Německa. Dálnice tak měla patřit Německu a tak by Němci nepotřebovali k cestě po ní pas. Českoslovenští občané by ji směli taktéž používat, ale najíždět pouze na několika výjezdech s celnicemi. Přípravné práce byly zahájen ještě před koncem roku 1938. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stavba ještě uspíšila a stavět se tak začalo již v dubnu 1939. V prvním roce stavba probíhala velmi rychle a podle plánu měly být již některé části zprovozněny v roce 1940. Jenže toto svižné tempo se podařilo držet jen první rok, po plném vypuknutí války na počátku roku 1940 začalo tempo upadat a jak postupně přibývalo německých neúspěchů v boji, zpomalovala i výstavba dálnice, až se v dubnu 1942 zastavila zcela. Podél stavěné dálnice se nacházely pracovní tábory, ve kterých panovaly bídné podmínky. Tábor u Vísky u Jevíčka byl původně dělnický, později zde pracovali němečtí Židé a na konci roku 1941 byl přestavěn na zajatecký. V důsledku špatných hygienických podmínek zde zemřelo na 143 sovětských zajatců. Po konečné likvidaci tábora v roce 1950 byl na místě uložení ostatků zajatců zřízen hřbitov s pomníkem. I dnes jej zde najdeme, vede kolem něj turisticky značená cesta z Jevíčka na Moravskou Třebovou. Během zbylé doby trvání války bylo staveniště opuštěno a pouze střeženo. Po roce 1945 pak staveniště nadobro vyklizeno. Po válce nebyl tento směr od Brna prioritou a tak nedostavěná dálnice zvolna podléhala zubu času a zarůstala. Postupně se tak proměnila v ideální biokoridor a stala se součástí místního systému ekologické stability, především na Blanensku. Z celkové délky 320 km bylo rozestavěno přibližně 85 km. Dnes můžeme na některých místech spatřit zrostlou linii koridoru dálnice, prohlédnout dokončené i nedokončené mosty, jenž byly navrženy v honosném antickém stylu. Dále pak různé prospustě, pilíře, betonové nádrže na vodu, kanalizaci apod. Nejvíce se toho zachovalo v úseku Víska u Jevíčka – Černá Hora. Úsek Jevíčko – Chrudichromy byl dokonce v takovém stupni dokončení, před položením vozovky. U Bačova se pak nachází jeden z nejvyšších dálničních náspů (28 m). Pouze malá část tohoto tělesa byla dokončena a využita pro dopravu, ve dvou úsecích jde dohromady o asi 7 km. Dopravní koncepce do budoucnosti počítá s využitím téměř celé trasy pro zamýšlenou rychlostní silnici R43.

Dětské hřiště v ulici V Sedlci.

Sídlo Poštovního muzea je umístěno v barokním domě ze 17. století, který je součástí pražské památkové rezervace UNESCO. Nachází se zde stálá expozice českých a československých poštovních známek včetně obálek prvního dne (FDC). Dále zde najdeme zahraniční filatelistické unikáty a padělky jako i nejstarší známky evropských i mimoevropských zemí a známky OSN. Nejen filatelista ocení specializované sbírky známkové tvorby – Hradčany, ruská zemstva, klasické rakouské poštovní známky do roku 1918, tak předznámkové dopisy, otisky razítek nebo první novinové známky světa. V Muzeu se pravidelně konají příležitostné výstavy grafiků spjatých se známkovou tvorbou nebo z historie poštovnictví. Pro badatele je k dispozici knihovna a studovna filatelistické a poštovně historické literatury. Chloubou budovy Muzea je původní měšťanský interiér z poloviny 19. století – čtyři salónky s nástěnnými malbami Josefa Navrátila.

Drobné pozůstatky hradu Bukovina se nacházejí na vyvýšenině nad potokem Nedveka, 1 km severně od obce Jiřice u Moravských Budějovic. Na hrad z obce vede turistická značka, která křižuje již výše zmíněný potok, jenž je třeba přeskákat po kamenech či přejít přes spadlý kmen. Hrad je volně přístupný. Soudě dle archeologických nálezů a písemných pramenů byl hrad vystavěn někdy v letech 1320¬¦1325. V písemných pramenech se jako první z majitelů objevují Gerhart z Bukoviny a Heřman z Hostimi. Nedaleká Hostim byla hospodářským centrem panství a sídlili v ní další členové rodu, obývající místní tvrz. Rodina se ve třech generacích velmi rozrostla a proto byl na hradě v polovině 14. století vybudován ještě jeden palác. Na počátku 15. století však již žili jen dva členi tohoto rodu, Jan a Ludvík. Roku 1417, po Ludvíkově smrti a tudíž i vymření rodu, převzal celé rodové jmění Jan Vajtmilnar ze Žerotic. Roku 1464, když hrad získali Borovští z Lichtenburka, byl patrně již pustý, což potvrdil zápis o tomto majetkovém převodu v deskách zemských, pořízený až v roce 1481. Tvar jednodílné dispozice hradu byl přibližně trojúhelníkovitý. Do hradu, opevněného příkopem a valem, se vstupovalo branou, chráněnou okrouhlým bergfritem. Na jihovýchodní straně nádvoří stával palác, pod nějž byl v polovině 14. století přistavěn ještě jeden, rozměrnější. Protilehle od bergfritu přes nádvoří nad srázem k potoku stávala obytná věž. Zbytek nádvoří vymezovala hradba. Dnes zde návštěvník spatří, nepočítaje příkop a val, základy bergfritu, základy obou paláců a věže a drobné střepy hradby. M.K.