Historie hradu Hrad na vysoké kuželovité hoře, západně od Nové Paky, vystavěli na počátku 14. století páni z Vartenberka. Jeho první známý majitel a patrně i zakladatel byl Markvart, jenž se po svém sídle roku 1325 psal „z Goldenburka “. Hradní jádro, ovládající vrchol kopce, sestávalo z veliké hranolové věže spojené s palácem v jeden celek. Roku 1406 koupil hrad nejvyšší královský purkrabí Jan Krušina z Lichtenburka. Jeho syn Hynek byl husitským hejtmanem orebského a pražského svazu. Před rokem 1427 se však již uvádí jako spojenec císaře Zikmunda. Před svou smrtí roku 1454 zdokonalil hradní opevnění výstavbou vnější hradby se šesti podkovitovými dělostřeleckými baštami. Hynkovi potomci sídlili na Kumburku do konce 15. století. Hrad jako vězení Po krátké držbě několika rodů získali hrad před rokem 1529 Trčkové z Lípy. Za nich, v průběhu 16. století, ztrácel Kumburk postupně svůj význam, nebyl trvale osídlen a chátral. Noví majitelé panství Smiřičtí ze Smiřic, využili pevný nepřístupný hrad jako vězení. V kulaté věži, zvané od té doby jako Panenská, byla pro pletky milostné s člověkem selského rodu vězněna více jak 11 let Eliška Kateřina Smiřická. Krutý ortel nad ní vyřkl její otec Zikmund Smiřický, avšak i po jeho smrti roku 1608 ji držela ve vězení její vlastní sestra Markéta Saloména. Jedné noci roku 1619 ji z vězení na Kumburku unesl Jindřich Ota z Vartenberka zvaný Kulhavý, a oženil se s ní. I on si pak činil nárok na dědictví Smiřických. Konec sporům učinil výbuch prachu v hradu roku 1620, při němž Eliška spolu s desítkami lidí přišla o život. Majetek Smiřických nakonec získal Albrecht z Valdštejna. Kumburk, zpustlý v časech třicetileté války, kdy se dostal do moci Švédů, byl na příkaz císaře roku 1658 rozbořen, aby se opět nestal opěrným bodem. Z hradu se zachovaly základy paláce, torzo velké i Panenské věže a zbytky opevnění. Hrad je celoročně volně přístupný, v sezoně je pak zde otevřen prodejní stánek se suvenýry. Tipy na výlet Na výlet se můžete vydat na zříceninu hradu Bradlec, na zámek Lomnice nad Popelkou, na zříceninu hradu Kozlov nebo vystoupit na rozhlednu Tábor také u Lomnice nad Popelkou. V Nové Pace najdete stálou expozici v Suchardově domě, věnovanou slavné sochařské rodině. Ubytování najdete v Nové Pace.

Jako nevelká osada vznikly Dolní Chabry již v raném středověku. Našlo se zde několik kamenných nástrojů ze starší doby kamenné, jejichž stáří se odhaduje na 1,5 milionu let. Poprvé se ves připomíná v roce 1092 v listině Konráda Brněnského. Listina tu uvádí poprvé Chabry jako „ves Chrabercych" kterou Konrád Brněnský daroval Ostrovskému klášteru. Ostrovský klášter je založen roku 999 Boleslavem II. Někdy na přelomu 11. a 12. století tu vzniká rotunda, později přestavěná na dnešní kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Další nezpochybnitelná zmínka o Chabrech je z roku 1273 v listině papeže Řehoře X. pro Strahovský klášter. Ta uvádí Chabry jako jejich majetek. V roce 1397 privilegium krále Václava IV. potvrzuje jejich vlastnictví. V roce 1436 zastavuje císař Zikmund Chabry Starému Městu. Samotný dvůr se vrací Strahovskému klášteru. V první polovině 16. století se poprvé Chabry dělí na Horní a Dolní. Od poloviny tohoto století se pak na řadu let opravdu oddělily a byly na sobě zcela nezávislé. Každá měla svého rychtáře a většinou i jinou vrchnost. V roce 1634 byly Dolní Chabry protestantským Černhausům zkonfiskovány a dány Albrechtu z Valdštejna. Posléze v roce 1639 jim byly navráceny. V roce 1651 kupuje Dolní Chabry hrabě Jan Hartvik z Nostic, který je pak po 11 letech prodává Starému Městu pražskému. V roce 1719 se opět obě dosud nezávislé obce Horní a Dolní Chabry spojují v jednu. V roce 1968 se obec Dolní Chabry stává součástí hlavního města Prahy a dnes je MČ Praha – Dolní Chabry součástí správního obvodu Praha 8.

Stálá expozice: Stálá expozice se věnuje dějinám města a dokládá vývoj lidových a uměleckých řemesel podhůří Orlických hor. Pozornost je věnována pro zdejší kraj typickému paličkování krajek. Unikátní sbírku z oblasti historické farmacie představuje Erxlébenova novogotická lékárna. Expozice přináší údaje o významných rodácích - vynálezci zemněného bleskosvodu Václavu Prokopu Divišovi, zakladateli české chirurgie Dr. E. Albertovi, hudebnímu skladateli Petru Ebenovi, ak. sochaři Františku Rousovi ml. a jeho bratru řezbáři Josefu Rousovi. V muzeu jsou připomenuty památky na žamberské Židy.

Do dnešní oblasti Police nad Metují přišel na počátku 13. století rajhradský mnich Jurik, který zde postavil poustevnu. Po jeho smrti sem přišel břevnovský mnich Vitalis a s několika dalšími bratry vystavěl dřevěnou kapli Panny Marie. V roce 1213 si vyprosil břevnovský opat Kuno u krále Přemysla Otakara I. dárování polického újezdu. Snad již za jeho působení zde vzniklo probošství, doložené v roce 1260. V letech 1255-94 proběhla výstavba kamenného klášterního kostela Panny Marie jehož součástí je dodnes dochovaný raně gotický portál. Na konci 13. století započal opat Bavor z Nečtin s výstavbou dormitáře a refektáře, postaven byl i třetí díl ambitu s obytnými prostory pro probošta, dokončen byl také kostel. V roce 1300 bylo probošství přepadeno a proto byl areál v roce 1306 obehnán zdí. Po založení broumovského kláštera začíná význam tohoto polického upadat. Za husitských bouří bylo probošství vypáleno a pobořeno. Z kostela zůstaly jen boční zdi a presbyterium. Další škody utrpěl při bojích o český trůn v druhé polovině 15. století. Po smrti krále Jiřího z Poděbrad získal Polici jeho syn kníže Jindřich Münsterberský. V roce 1488 vykoupil celé území opat Pavel. Po celé 16. století ohrožovaly klášter požáry. Při stavovském povstání se dostal pod správu direktorů, ale po bitvě na Bílé hoře se vrátil zpět břevnovským benediktinům. V roce 1709 bylo započato s přestavbou kláštera za účasti Pavla Ignáce Bayera. Autory dalších úprav byly Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác. K dalším přestavbám dochází v letech 1753-1757 (konvent) a v letech 1767-1772 (průčelní křídlo prelatury). Za reforem Josefa II. byl v roce 1786 klášter zrušen a majetek přešel do Náboženského fondu. Již v roce 1809 bylo panství a klášterní budovy opět navráceny benediktinům v jejichž vlastnictví zůstaly až do roku 1948. Pak zde bylo muzeum Policka, městská knihovna nebo i pohřební služba. Část kláštera byla přeměněna na byty pro občany města. V roce 2006 byl polický klášter vrácen řádu benediktinů, ale využití budov zatím (2010) zůstalo stejné. Konventní budovy jsou jednopatrové a obíhají kolem dvou obdélných budov. Místnosti jsou většinou plochostropé, největší „Laudonův sál“ pojmenovaný podle generála Giedona Ernsta Laudona (jenž v roce 1758 v klášteře pobýval) je zaklenut valeně s lunetami. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je raně gotická trojlodní bazilika s pětiboce uzavřeným protáhlým presbyteriem. Stavěn byl v letech 1253-78 a dokončen v roce 1294. V letech 1894-95 byly provedeny novogotické úpravy týkající se zejména vnitřního zařízení a výmalby interiéru. Na jižní stěně presbyteria se dochovalo sedile s freskou Kristovy hlavy z doby kolem roku 1300. Na severní stěně pak hrotitý portál se zkoseným ostěním. Hlavní loď má barokně gotickou křížovou klenbu z roku 1716, boční lodi klenbu původní gotickou křížovou.